O majitelích „Vinice“ a významu kaple sv. Isidora

(příspěvek na „Setkání u kaple sv. Isidora“  15.5.2016  přednesla PhDr. Eva Bílková)

Vážení přátelé,

stojíme na jižním svahu Brad, není pro nás v tuto chvíli důležitý sám vrch, který je součástí prachovského hřebene a poskytuje výhled daleko do kraje, ani hrad z konce 13. století, významný kdysi pro celou jičínskou kotlinu, z něhož ale pro naše časy už nic nezbylo, ani kostel sv. Bartoloměje ze stejné doby, přestavěný v r. 1662 a dále upravovaný v 19. století, či barokní dřevěná zvonice stojící poblíž; nebudeme v této chvíli přemýšlet o kamenném kříži z roku 1887 stojícím nedaleko kostela a připomínajícím bitvu u Jičína v roce 1866, na kterou je na vrcholu kopce památka daleko výraznější, postavená sem v roce 1891 a opravená zhruba o sto let později, a to dřevěný kříž se sochami sv. Petra a Pavla; a nebudeme hledat ani Rumcajsovu stezku, po které se dá dojít k Rumcajsově jeskyni.

Důležité pro nás nyní je, že jičínský městský syndik František Ignác Rost, jehož rodu pozemek patřil, tu kolem r. 1720 postavil patrovou měšťanskou vilu a v r. 1727 kapli sv. Isidora. Ten byl patronem ovocného sadu. Každoročně se tu konala po 10. květnu, po svátku sv. Isidora, slavná pouť spojená s kázáním. František Baltazar Rost, syn F. I. Rosta, sad oplotil a postavil i hospodářské stavení s chlévem. Pořídil další vnitřní vybavení kaple a pro poutníky vydal knížku o životě sv. Isidora, doplněnou modlitbou a litanií. Vinici pak zdědil jeho syn Josef Antonín Rost, člen jezuitského řádu, který ji spravoval v letech 1783 –1807. Je autorem kroniky Vinice o letech 1591 –1807 i rodinné kroniky Rostových, které jsou uloženy ve Státním okresním archivu Jičín.

Mezi majiteli byla celá řada osobností, najdeme také spojitost s jičínským gymnáziem a městem Jičínem.  Přicházeli sem významní hosté, v kapli se konaly svatby. 23. 9. 1823 se v ní ženil František Šír, pozdější ředitel gymnázia, patřící do okruhu obrozeneckých buditelů na Jičínsku, kteří se výrazně zapsali do historie našeho národního obrození. Oddávajícím byl gymnazijní katecheta Jan Sidon, který jako první sbíral prameny k dějinám Jičína a v r. 1848 se stal zemským a říšským poslancem. Nevěstou byla Marie Františka, dcera justiciára a jičínského radního Jáchyma Rosta, bratra Josefa Antonína Rosta. Tu v nedospělém věku spolu s jejími sourozenci měl po předčasné smrti rodičů na starost jako poručník strýc, jičínský kupec Jan Karel Kneis, který se v r. 1807 zasloužil o obnovení jičínského gymnázia, uzavřeného 30 let předtím po zrušení jezuitského řádu.

15. května 1859 se tu konala další slavná svatba – vdávala se Vilemína Šírová, dcera Františka Šíra. Ženichem byl profesor jičínského gymnázia, klasický filolog František Lepař, který tehdy netušil, že  jeho odborné dílo bude uznávané ještě na začátku 21. století, že se stane nejen významným ředitelem gymnázia, které ponese jeho jméno, ale také významnou osobností města Jičína, které ho stejně jako jeho tchána Františka Šíra jmenuje svým čestným občanem, a že na něho budou vděčně vzpomínat zájemci o cestování a výlety, protože se výrazným způsobem zaslouží o počátky turistiky v Prachovských skalách a v okolí Jičína. Oddávajícím knězem byl známý libuňský jemnostpán Antonín Marek.

Nejstarší dcera Šírových Marie se provdala za Václava Svobodu, ředitele gymnázia v Bratislavě, od r. 1861 působícího v Praze ve funkci zemského inspektora gymnázií a velkého podporovatele gymnázia jičínského. Rodina Svobodova pobývala na Vinici o prázdninách.

Majiteli vily a statku i kaple sv. Isidora se stali Hanačíkovi – to byla rodina další dcery Šírových Anny, manželky Josefa Hanačíka, profesora německého gymnázia v Brně a překladatele řeckých dramat do češtiny. Dcera Josefina zemřela v Jičíně v r. 1918, její bratr Vladimír Hanačík byl prezidentem finančního ředitelství v Praze, další bratr Vojtěch učil 21 let na jičínském gymnáziu, sestra Marie žila po smrti svého manžela, pražského obchodníka Karla Kleina, na Vinici trvale s dcerou Annou.

V r. 1964 se sem s manželkou přestěhoval a v r. 1973 tu zemřel Vladislav Lepař, československý důstojník, účastník odboje za druhé světové války, vnuk ředitele Františka Lepaře, syn Vladislava Lepaře, uznávaného odborníka na vodní právo, který se velice zasloužil o zpřístupnění a prezentaci Prachovských skal.

V 50. a 60. letech 20. století žil v hospodářském stavení na Vinici bývalý ředitel školy Stanislav Preininger s manželkou, který v době zakládání JZD musel opustit bydliště ve Vestci u Prahy.

Anna Kleinová zemřela v r. 1980 v jičínské nemocnici. Tehdy zdědil usedlost Vladimír Němec, pocházející z rodiny Hanačíkových a též z rodiny Boženy Němcové.

Od r. 1987 jsou majiteli Vinice manželé Věra a Vít Černí. Jim patří poděkování za zorganizování dnešního setkání, za obnovení tradice poutí a za všechny snahy o zachování kaple.

Podle rodinného vyprávění byla kaple sv. Isidoru zasvěcena poté, co její zakladatel po probuzení ze spánku, do něhož na Vinici upadl, nalezl na sobě obrázek tohoto světce. Podle něho pak jičínský malíř Jan Jiří Major vytvořil oltářní obraz.

Zasvěcení sv. Isidoru mělo ale i jiné podklady – sv. Isidor se po kanonizaci v r. 1622 stal patronem venkovanů a selské práce. Šíření kultu bylo spojeno s jezuitským řádem – a František Ignác Rost měl blízko k jičínským jezuitům.

V poslední době se kaplí zabývali studenti pardubické univerzity v rámci projektu, do něhož byl zařazen průzkum oblasti Mariánské zahrady, barokní komponované krajiny v okolí Jičína, kterou na přelomu 17. a 18. století vytvářeli stavitelé pozvaní sem z Itálie příslušníky rodu Schliků.  Její ústřední bod – kaple Loreta vystavěná v r. 1694 na čedičovém suku, který je součástí Velišského hřbetu – a další stavby i sochy v jejím okolí patří stejně jako kaple sv. Isidora na Vinici do ostruženské farnosti.

A na závěr tohoto pohledu do historie Vinice a bradské kaple, za jehož podklady jsem zvolila též článek Oldřicha Turčína otištěný v Muzejních novinách v roce 1995, si dovolím ocitovat část textu ze strany 316 autorské monografie studentských prací Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, která vznikala pod vedením Jany Stráníkové a Vladislavy Říhové a byla vydána v Pardubicích roce 2012:

„Kaple sv. Isidora je nepochybně zajímavou památkou. Od počátku 18. století dotváří úbočí kopce Brada. Je zasazena do autentického prostředí bývalého sadu s barokním roubeným domem s mansardovou střechou a jednodušším domem šafáře, nechybí zde kamenné zídky, studna s původním okovem, ani ovocné stromy, díky nimž zde všechny stavby vyrostly. Domy jsou dodnes využívány pro obytné účely, respektive pro rekreaci, ale kaple už během 1. poloviny 20. století svůj význam jako místo slavných poutí ztratila. Od této doby můžeme datovat její postupné chátrání, které příslovečných pět minut před dvanáctou zastavila nedávná obnova střechy. Nebývalá šíře historických informací, které se o drobné památce podařilo získat, ji řadí mezi památky významné v celostátním rozsahu. Vazba zachované stavby na unikátní písemné prameny dělá z průměrné architektury barokní architektury důležitý hmotný doklad detailně vykresleného historického příběhu, v němž známe to, co u jiných památek schází – okolnosti vzniku a téměř třísetleté existence drobné soukromé kaple. Doufáme, že odhalení těchto písemných pramenů a příběhu rodu Rostových a jejich následovníků napomůže zachování kaple pro budoucnost a možná také podpoří její zápis do seznamu nemovitých kulturních památek.“

Děkuji za pozornost.